Zlobit se? Někdy
Děti neřeší, že by se něco říkat nemělo. Že je to přes čáru. Že to může urazit, ublížit, zranit, parazitovat na sebevědomí. Vnímají to jen ve vztahu k sobě samému, ne vůči druhým. Taková dovednost přichází až kolem třetího roku věku, většinou dokonce později. To už si uvědomují, co mohou slovy způsobit. A když se naštvou, umí je vypálit stejně jako ostré náboje. Do té doby byste se na ně ale zlobit neměly. Snad jen bez zbytečně káravého tónu jim vysvětlit, jak se věci mají. A co svým chováním vyvolají. Dobře tedy rozlišujte, jak vaše dítě uvažuje. Pokud jde jen o pouhé vyjádření toho, co vidí kolem sebe, nezlobte se. Pokud jsou jejich pohnutky hmatatelné a vědomé, ohraďte se! Připravte se na to, že většinou první zlom přichází s nástupem do školky. Tam totiž děti přijdou do styku s novými modely chování a budou testovat, co je v pořádku a co ne.
Balíček emocí
Nemůžete dítě nutit, aby vidělo jen to hezké. Prožívá všechny emoce. Pozitivní i negativní. Štěstí, radost, nadšení, těšení, překvapení, lásku, pocity podpory a sounáležitosti, všemožné hry. Stejně tak ale zradu, zklamání, výčitky, bolest, zákazy, ultimáta, vztek a urážky. Je to normální. Dítě by si mělo projít kolečkem všeho a nevynechat žádný z pocitů. Jedině tak totiž může být sebevědomé a připravené na život, na školu, na nový kolektiv, na práci, na rodinný život. Problém je v tom, že první roky tráví většinou jen s rodiči a sourozenci. A to - bohužel - fungují jako beranidlo pro všechny průzkumnické “akce”.
Představte si rozhovor s dítětem:
Popisujete, jak krásný je den, slunečné počasí, princezny jsou hodné, princové odvážní, táta pracovitý a svalnatý, učitelky ve školce hodné a usměvavé, miminka roztomilá, kočka přítulná a pes se osvědčil jako skvělý hlídač. Popis je zkrátka základním kamenem konverzace s dítětem. A většinou jen v tom dobrém. Jen málokterý rodič naservíruje dětem realitu všedních dní. Vždycky se jí totiž snažíte trochu uhladit. Je to pochopitelné. Chcete tak předejít chmurám, smutku a zmatení v dětských hlavičkách. V pořádku. Ale dítě časem samo vytuší, že ne všechno je zalité sluncem. A tak bude chtít přijít na kloub i těm méně “třpytivým” situacím. A opět bude svoje poznatky ověřovat na vás.
Mámo - jsi tlustá. Ano, možná máte po porodu ještě trošku bříško a silnější nohy, ale jste se sebou spokojená. Síla dětských slov vás tedy hluboce zasáhne a vnitřně zraní. Měla byste se zlobit? Ne. Důvod je prostý. Dítě zná postavu štíhlou a postavu tlustou. Nebude bazírovat na to, že existuje něco jako “pár kilo navíc” nebo lehká nadváha. Stejně vás ten malý špunt miluje.
Mámo - jsi stará. Sedíte u zrcadla a děláte obličeje. Dobře se u toho bavíte. Svoje dítě zbožňujete a ono vás. Pozorujete se. Děti jsou bez jediné vrásky, pihy a pigmentové skvrnky, bez jediného pupínku. Tak krásné a roztomilé. A pak se podíváte na sebe. Barva kůže je nejednotná, všude zarudlé flíčky, kůže povislá, kolem očí vrásky a .. . Je toho tolik. A to se snažíte všechno zakrýt nebo důslednou prevencí zmírnit. Marně. A tak na vás dítě vypálí, že jste stará. Možná myslí, že už z vás bude babička. Možná jen nevidí rozdíl mezi “stará a starší”. Ale znovu se opakuje scénář z předešlého bodu. Raní vás to. Děcko to tak ale rozhodně nemyslí.
Mámo - jsi vzteklá. Tady je situace jiná. Ano, dítě opět popisuje, co vidí. Ale vaše chování má vliv na jeho náladu, na vnímání toho, co způsobilo. Vidí vás smutnou, rozezlenou, v nervech. Chtělo by vám pomoci, a tak se uchýlí k popisu. A to vás ještě více rozlítí, protože “jen” analyzuje situaci. Jenže to dítě vám dává jedinečný prostor k odpovědi. “Ano, jsem rozzlobená, protože .. .” Možná si říkáte, že ve třech letech tak neuvažuje, ale opak je pravdou. Zcela intuitivně vás vybízí k tomu, abyste se ze svých emocí vypovídaly.
