Přejít k hlavnímu obsahu

Když děti perlí a rodiče neví kudy kam

Rodina

Děti jsou spontánní a z těch pár slov, která umí, dokážou umně poskládat věty tak, aby sdělily, co potřebují. Jen jsou někdy ta spojení neobratná a budí smích a rozpaky. Nemyslí to zle, jen se to tak občas prostě stane. A jsou z toho vtipné historky, které budete vyprávět ještě mnoho let. 
 

To chce koupel

Bydlíme nedaleko pěší zóny a zhruba v polovině cesty je vstup na místní učiliště. Každé ráno se musí lidé prodírat mezi hloučky studentů. Postávají, zírají do telefonu a v ruce cigaretu. Neuhnou ani o píď. Cesta s dítětem, které se každé dva metry zastavuje, aby se nechalo něčím fascinovat a horlivě o všem diskutuje, není žádný med. Ten kouř mi neuvěřitelně vadí a nejradši bych dvacet metrů prosvištěla se zadrženým dechem. Popoháním dceru a snažím se urychlit krok. Najednou se na mě ale podívala a povídá: “No, fuj, to je ale smrad!” Svět kolem nás se zastavil studenti do jednoho upnuli pohled na toho mého špunta. Měla jsem v hlavě - co nejrychleji zmizet. Neměla jsem náladu na neplodnou diskuzi s puberťáky. Malá to ale vyřešila po svém. Přišla k jedné z dívek, pohladila ji přes stehno a dodala: “Musíš se koupat každý den jako já, budeš voňavá.” Hluboko v sobě jsem se zasmála, jak to princeznička vymyslela. Tak bezelstná a nápomocná. Ale na druhé straně se to pochopitelně nesetkalo s úspěchem. Vzala jsem dceru do náruče a pelášily jsme k domovu. Pobavené a spokojené. 

Zaručený lék 

Nevím, kde jsem k tomu přišla, ale po třech dnech pokašlávání jsem kompletně přišla o hlas. Jen jsem sípala a vydala sotva hlásku. O té nelidské bolesti a řezání v krku radši ani nemluvím. Nemohla jsem pořádně ani promluvit na dceru. Nebylo zbytí, zásah lékaře byl nutností. Čaje příliš nefungovaly a od cibulových zábalů jsem čekala o něco víc. A tak se oblékám a balím si vše potřebné. Najednou ke mně přiběhla dcera a pro jistotu mi místo bolení ještě několikrát pofoukala, jestli se to náhodou nezlepší. Ulevilo se mi, doopravdy. Ta její radost mě nabíjí. Už stojím ve dveřích a chystám se k odchodu, když zvedá ukazováček a kulí oči. Vím, co přijde. Takhle se připravuje na důležité a důvěrné sdělení. Nadechuje se a povídá: “Mami, nezapomeň od doktora lízátko.” Usměju se, objímám ji a šeptám do ucha: “Ty jsi zlatíčko. Myslíš, že lízátko mi na tu nemoc pomůže?” Přišla ale ledová sprcha. Vytrhla se z mého sevření, popošla o dva kroky dál a vážně dodala: “Ne, to ne. Na krk lízátko nefunguje, to je pro mě. Musíš mu říct, že jsi moje maminka.” Někdy je ten sobecký přístup dětí tak roztomilý, že nám dojdou slova. Jako teď. 

Čaroděj na obzoru 

Byli jsme s dcerou u moře. Dovolená byla parádně, všichni jsme si to užívali. Vyšlo nám počasí, procestovali jsme spolu měst, vykoupali se, zázemí hotelu bylo dokonalé. Tolik nepoznaného, tolik zážitků a vzpomínek. Dcera byla jako vyměněná. Žádné scény, hysterie, řev, odpor. Doma si dost vyskakuje, ale v jiném prostředí, kde si není moc jistá, se proměnila v andílka. Zrovna jsme se procházeli přístavním městečkem a malá pobíhala pár kroků před námi. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měla přijít nějaká kolize. Kousek od nás šumělo moře, všude barevné domky a pouliční muzikanti, truhlíky plné barevných květin a vůně levandule. Najednou se ale zpoza rohu vynořil mnich. Nic, co by upoutalo pozornost dospělého. Naše dcerka ale neváhala a vydalo se přímo k němu, zatáhla ho za kutnu a odvážně pronesla: “Udělej čáry máry, čaroději.” V první chvíli nám cukaly koutky. Bylo to vtipné a roztomilé. Mnich to ale zřejmě viděl jinak. Česky asi trochu rozuměl a pochopil, co po něm malá chtěla. Něco jsme zabrblali, stručně se omluvili a pelášili pryč. Dodnes je to ale jedna z našich nejlepších historek, nejen těch dovolenkových. 
 

autor: www.mojetehotenstvi.cz | Marcela Svobodová
kategorie: Péče o dítě

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.