Přejít k hlavnímu obsahu
seznam_session=false

Partner nepřijímá mé těhotenství

Je mi 46 let, partnerovi 42 let, kdy přes tělísko jsem otěhotněla. Partner má děti 7 a 12 let 1x za 14 dni víkend, já děti dospělé mimo domov. Jsem 29. týden těhotenství a již 3 měsíce je partner chladný a bud mě vyhazuje z bytu,chce ať jdu na potrat nebo dáme dítě k adopci a že díte nechtěl a je na totálním dně. Nebo další týden má zas o mě starost jestli jsem v pořádku, že mě nechce vyhodit protože ví, že mám jen jeho, jdeme na výlet, do vířivky.
Docházím na psychologii, ale nic mi to nedává. Žijeme v garsonce, kdy bychom museli řešit již i větší byt a další věci. Ale řekl mi ze do většího bytu jít nechce. Nevím vůbec jak z této situace. Partner byl dříve ideálním mužem a nechtěla bych o tento vztah přijít. O ničem nemluvíme, a když na toto téma začneme hovor, tak se dostane do velkého afektu. Tvrdí, že se to v něm mele, že prostě nechce dítě, nechce mě, ale vlastně chce mě, ale bez dítěte!
Te 14ˇdní tvrdí, že není hajzl a s čímkoliv pomůže a nepřeje nic zlé, ale doma jen mlčíme, pozdravíme se a nic neřešíme, tak vůbec nevím co tím myslel.
Jsem z toho už dennodenně vyřízena, že vůbec nevím jak se chce nakonec zachovat, když to nedokáže říct.

Dobrý den,  velice mě mrzí, že se momentálně nacházíte v takto nelehké situaci. Těhotenství by mělo být pro ženu jedním z nejkrásnějších období, měla byste si ho užívat, v klidu se připravovat na příchod miminka. Máte dvě dospělé děti, takže už víte, jak předešlá těhotenství probíhala. Co se týče vašeho dotazu, tak mi bohužel chybí informace, zda nechaní si dítěte bylo rozhodnutí vás obou. Píšete, že momentálně vás partner vyhazuje z bytu a dítě nechce. Ale nevím, jak to bylo v začátku těhotenství, zda jste váhali, jestli si dítě nechat, zda partner dítě na začátku chtěl nebo nechtěl?


Jsou dvě situace. Pokud partner na začátku řekl, že ano, že si dítě necháte, tak jej nejspíš jen momentálně postihuje nějaká panika, obavy z toho, jestli vše zvládnete. Příchod dítěte bude narušením určitého komfortu, na který jste zvyklí. Partner si např. nedokáže představit, jak to vše zvládne atd. V tomto případě by bylo vhodné, abyste společně navštívili psychologickou poradnu a při párové terapii pracovali společně. 


Druhou situací je ta, kdy partner od začátku dítě nechtěl. Tady je dost možné, že se to u něj nikdy nezmění. Ano, může nastat taková ta situace, že dítě se narodí, poprvé se na tatínka usměje a v partnerovi propukne otcovská láska. Ale to je jen coby, kdyby. Také se může stát, že i po narození partner bude dítě odmítat, nebo bude zaujímat stejný postoj „nahoru a dolů“ jako teď v těhotenství. V tomto případě byste měla myslet především na sebe a své dítě. Vy byste měla být v klidu, vy byste se měla rozhodnout podle sebe, a ne podle partnera. Každý je zodpovědný jen za své chování, ne za chování jiných lidí a nemůžeme nikoho do ničeho nutit. Váš partner je dospělý a pokud nebude chtít dítě přijmout, tak ho nepřijme. Rozmyslete si tedy, zda pro své dítě chcete otce, který mu bude dávat neustále najevo, že bylo nechtěné. Nebo zda chcete mít klidný zbytek těhotenství, užívat si miminka až se narodí atd. atd. 


Čekání na to, jak se partner nakonec rozhodne je v tuto chvíli právě to, co vás nejvíce vyčerpává, a tak je rozhodnutí na vás. Vy musíte říct, že začnete chodit společně na terapii, a tím pádem se to začne někam posouvat a zlepšovat. Anebo od partnera odejděte a soustřeďte se momentálně na sebe a vaše nenarozené dítě. Také nic není definitivní, můžete si dát s partnerem také určitou pauzu. Možná, že když budete nějakou dobu od sebe tak si uvědomí, že mu na vás a dítěti opravdu záleží. 


PhDr. Michaela Miechová

Mojra.cz

...........................

Dobrý den paní doktorko Miechová,

moc děkuji za Vaši odpověď .


Vím, že těch variant je více, jak to může dopadnout. Jen k upřesnění počátku těhotenství bych Vám chtěla doplnit, že mě léčila jiná paní doktorka na myom a když jsem přešla k novému lékaři, byla jsem už ve 14. týdnu těhotenství. Tudíž mi to zjistily již v době bez možnosti potratu. Prý jedině, že by byla šance , že budu hrát na to, že chci skočit z okna , zavřeli by mě na psychiatrii a tím pádem by mi to vzali. To jsem partnerovi přiznala a on mi toto vyčítá,že  "by mě hold zavřeli na měsíc na "psychárnu",ale náš problém by se vyřešil".
Vždy tvrdil, že dítě už nechce ,a proto od počátku to těhotenství nechtěl.


Byl špatný z toho, že dítě nechce, že mě chce , ale bez dítěte. Ale zároveň , že mě nechce vyhodit , nebo mě nechat napospas,
protože ví, že mám pouze jeho a nemám kam jít a nikoho jiného nemám. Že by si to každý den pak vyčítal. Tak vím, že i toto se v něm mele.
Jediný, s kým komunikuji je syn, protože s dcerou nejsme v kontaktu.A ten už má svůj život 80 km ode mě.

Vidím na příteli, že se mu nic nechce řešit, a dny a týdny ubíhají a takto by to mohlo přijít až k porodu, kdy bychom dítě přivedli
do garsonky-jedné místnosti, což sám přítel ví,že by to nešlo.Je ke všemu tak nějak laxní.
Pouze s mým zdravím se ptá jak mi je a at jedu hlavně opatrně, kdy odjíždím na pracovní víkendy.Takže starost má,ale jinak
nic neřešíme.
Během následujících dnů mu chci říct o tom, že díky mému již vyššímu stupni těhotenství to musím řešit.Že bud najdu pro nás větší byt, nebo případně odejdu. Uvidím jak se k tomu postaví.

Moc děkuji za Váš čas a názory, které jsem ráda, že jsem od Vás dostala!

Přeji příjemný den


 

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.