Přejít k hlavnímu obsahu

Jedna na zadek jako zdroj psychických problémů?

Rodina

Každý rodič své dítě vychovává jinak. Existuje i celá řada metod a pouček. Která cesta je ale ta správná? Opravdu je plácnutí na zadek tak toxické a může zničit vztahy v rodině a pokřivit náhled dítěte na život? Nebo jde jen o nadsázku a realita je jiná? 
 

Kdysi a dnes 

Doba jde dopředu a tlaku pochopitelně podléhá i dění na domácí půdě, výchova a přístup k rodičovství. Výsledkem je to, že rady babiček a starších generací jsou často v přímém rozporu s tím, co se uplatňuje dnes. Zatímco dřív se nešlo pro plácnutí nebo zvýšený hlas daleko, dnes se s dětmi zachází jako na obláčku, vychováváme silné osobnosti, v lásce a respektu. Je to tak ale správně? Ano i ne. 

Bez hranic to nejde 

Výchova plná úsměvů, pusinek, pohlazení a pochopení je sice fajn, ale má jedno velké úskalí. Spousta rodičů neumí dát dítěti po dobrém hranice. Mají zafixované, že jde o něco špatného a za hranou. Tak to ale samozřejmě není a i v klidu a bez zbytečných emocí je možné dítěti ukázat, kam až může zajít a co si smí dovolit. Pro udržení zdravého vztahu mezi rodiči a potomky je to zcela nezbytné.

Mnozí psychologové tvrdí, že dítě, které nemá hranice a samo si volí, co bude dělat, rozhoduje a určuje, je často zlobivé, k neuhlídání. Neposlouchá, neuznává zkušenějšího, má svoji hlavu, vynucuje si. Tak to ale vypadá jen na první pohled. Skutečnost je jiná. Dítě se bojí. Od prvního dne je totiž matka (a otec pochopitelně) jeho záchranný kruh. A když ho alespoň obrazně neobjímáte, bojí se. A ten strach - paralyzující a neznámý - dává najevo nezvladatelnými emocemi a křikem, zlobením, agresí. Otázka tedy nezní, jestli dítě potřebuje hranice - ano, je to nutné, ale jak mu je nastavit, abyste nemuseli využít své převahy, dítě plácnout nebo mu rozkázat, když je vám to proti srsti a v rozporu s vaší výchovou. 

Poslední roky je fyzický kontakt tabu. Plácnutí přes ruku nebo přes zadek nepatří do dnešní doby. Na jedné straně je pravda, že by dítě takový vzorec chování kopírovalo a naučilo by se, že drobné a mírné násilí je v pořádku pro usměrnění protivníka (a je jedno, jestli jde o jeho vrstevníka, prodavačku, doktora nebo právě rodiče a sourozence). Oproti tomu je ale možná příliš liberální výchova na škodu. 

Příliš volnosti 

Některé země zachází ještě dál a na vztah dětí a rodičů se snaží dohlížet samotné úřady. Sebemenší náznak plácnutí může mít v severských končinách fatální následky. Hodně uvolnění jsou i v Německu, kde děti mohou téměř cokoliv a trvá věčnost, než se rodiče zvednou a své potomky usměrní. Otázkou zůstává, je-li to tak správně. Vydali jsme se cestou lásky, protože je bezpečnější po tenkém ledu našlapovat, ale ani samotní psychologové si nejsou jistí, jestli je to z dlouhodobého hlediska zdravé a pro vztahy prospěšné. 

Za pět minut dvanáct 

Co se stane, když už to nevydržíte a dítěti jednu plácnete? Jen tak na výstražnou. Těžko říct. Kolují fámy, že se naruší důvěra, že se dítě stáhne zpátky, že o vás začne pochybovat, že narušíte vztah a už nikdy čas nevrátíte zpátky, všechny omluvy přijdou vniveč. Zbyde vám jen spousta času na zpytování svědomí. Je to ale nesmysl.

Není přece možné, aby rodič držel emoce pořád na uzdě a trpělivě snášel všechny dětské rozmary. Aby pokleknul a tiše a v klidu s prckem rozmlouval, přečkával záchvaty vzteku a do úmoru se snažil vyřešit situaci elegantně. Kde je pak důstojnost? Kde je autorita? Kde jsou ty hranice, které dítě potřebuje? Násilí a fyzický kontakt neúměrný věku a konstituci je pochopitelně pasé, ale jedna štípaná “přes půlky” v krajním případě neuškodí. 

Představte si modelovou situaci, kdy vám vchodové dveře přivřely kočárek a dítě běží do silnice. Voláte, křičíte, jste nešťastní. Ještěže je řidič tak pozorný a zastaví. Od pohromy jen krůček. Opravdu poběžíte s kapkami potu na čele za dítětem, stisknete mu předloktí, věnujete hluboký pohled a klidně mu vysvětlíte, že vás jeho chování vyděsilo k smrti? Ne. Popadnete ho a lupnete mu jednu na zadek. To má za to neuposlechnutí. Vždyť se to děje dnes a denně, někdy i vícekrát, když jdete na procházku nebo na nákup a do města. To má za ten paralyzující strach, který vám způsobil. Vy jste přece nepochybili. On si možná uvědomí, že přestřelil. A vy si ulevíte. 

Plácnutí je tabu. Ale existuje celá řada situací, kdy není zbytí. A dočasný otisk dlaně na zadku je pro dítě výmluvnější než tisíc slov a zaručených metod, jak tomu svému kulíškovi vysvětlit, že je z jeho strany něco špatně. První měsíce a roky strávilo dítě nonverbální komunikací a je v ní skutečně dobré. Proč tedy nevyužít její síly i v situacích, kdy slova nestačí? Když dávkujete takový přístup s mírou a spíš jen mimořádně, proč ne .. Fungovalo to kdysi, funguje to i dnes. Nenechte se zlákat liberálními přístupy a použijte selský rozum. 


 

autor: www.mojetehotenstvi.cz | Marcela Svobodová
kategorie: Péče o dítě

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.