Rodič Pozorovatel
První náznaky vzdoru, kdy si dítě vymezuje prostor, zkoumá svoje emoce a křikem, vztekem a stupňující se agresivitou se nadřazuje nad všechny okolo, přichází kolem osmnáctého měsíce věku. Někdy dřív, jindy později. Nemusíte se stydět za to, že se vaše dítě vzteká a něco si vynucuje. Je to přirozený proces a rodiče mají jen málo prostoru pro korekce. Základem je ale vzájemná blízkost, absence fyzických trestů a pochopení. Můžete mít sice pocit, že vás dítě odmítá a záměrně vám ubližuje – ať fyzicky nebo psychicky, ale opak je pravdou. Dítě je v tomto období mnohem zranitelnější a necitlivý zásah do jeho vývoje ho může ovlivnit nejen na pár let dopředu, ale i v dospělosti a v přístupu ke svým vlastním dětem. Výjimkou není ani citová nestabilita nebo chlad. Úkolem každého rodiče je najít způsob, jak se svým dítětem v exponovaném období komunikovat, jak mu ukázat hranice, jak ho podpořit. Projevů vzteku a vzdoru si všimnete okamžitě, neopomíjejte ale ty náznaky, kdy je vám dítě vděčné. Neumí to sice verbálně vyjádřit, ale rozdává je stejně intenzivně jako negativní emoce, na které se bohužel upíná veškerá pozornost.
V rituálech je síla
Univerzální rada, jak dětské běsnění omezit nebo rychle utnout, je odvedení pozornosti. Metoda, která většinou funguje, ale jen dočasně. Hodí se tedy na hřiště, kde se chce dítě ještě zdržet a hrát si, nebo v obchodě. Máte-li čas a několik dní v kuse, osvojte si s dítětem osobní rituály a tradice. Těšení v jeho životě představuje uklidňující prvek a funguje mnohem lépe než moment překvapení, kdy dítě postavíte před hotovou věc a řeknete „hraj si a zabav se“. Cestou z procházky vytáhněte na plácku před domem křídy a nakreslete, co jste zažili. Pořiďte si (nebo vyrobte) jednoduchý plánovač, díky kterému každé ráno dítě připravíte na to, co ho ten den čeká. Hra s obrázky spojenými s různými činnostmi ho bude motivovat a získá kýžený pocit zodpovědnosti. Měňte trasy procházek, pozorujte zvířata a nebe, učte dítě po hmatu vnímat i ty nejjemnější nuance.
Ďábel versus anděl
Představte si situaci, že všechny výše zmíněné metody na dítě uplatňujete. A po většinu času fungují. Pak ale přijde hysterický záchvat, dítě se ohání rukama na všechny strany a nedbá na to, že vás několikrát uhodilo. Hlavou tluče o zem, hračky sviští vzduchem, přes spánky má prcek naběhlou žílu a sotva popadá dech. Máte pocit totálního zmaru, dítě vás zradilo. Nic takového se ale neděje. Každý má občas „den blbec“, kdy vás rozčílí i moucha uvězněná v radiátoru. První pomoc je odvedení pozornosti, jakmile se dítě uklidní, zkuste ho motivovat a připomenout mu vaše rituály. Pokud jste ale dostali v záchvatu vzteku pár ostrých ran nebo skončili s krvavými škrábanci a vytlačenými zuby, chyťte dítě pevně za předloktí a zpacifikujte ho. Klidným hlasem mu vysvětlujte, že jeho chování je za hranou. Neplácejte ho přes dlaně, neuplatňujte svoji fyzickou ani konstituční převahu. Nechcete v něm probudit strach, bázeň nebo truc.
A je po všem. Nevynucujte si omluvu, vyčkejte. K večeru, kdy dítě bývá klidnější, sedněte si k němu a promluvte si. Samo si vyostřený moment vybaví. Dost možná se podobná scéna za pár dnů odehraje znovu, ale zpětná vazba z obou stran je pro posun dopředu klíčová.
