V muzeu jako doma
Milujeme cestování. Je to nejlépe strávený čas. Spousta zábavy, poznání, povídání. Značnou část rozpočtu investujeme právě do cest po Čechách i za hranice. Jsem moc ráda, že jsme s mužem na stejné vlně a dcera respektuje náš životní styl a bez reptání absolvuje všechny výlety s námi. Znám děti, které mají problém i s menší procházkou. Možná si sama sobě občas vyčítám, že dost neděkuji za to, jak živá a lačná po informacích dcerka je. Vyrazili jsme do Lotyšska. Země, která mě lákala už dlouho. Na konci března nás sice trošku překvapila zima, jeden den dokonce napadl sníh a fučel tak silný vítr, že jsme co půl kilometru museli najít kavárnu a rozmrznout. Ale i tak jsme si den užili. Navštívili jsme místní muzeum a nasáli historii i tamní kulturu. Měli tam malé stolky, dcera si kreslila, pozorovala autentické fotografie z minulého století, vyprávěla příběhy. Na to, že brzy oslaví teprve čtvrté narozeniny, byla úžasná. Dovolená ale utekla jako voda a byl čas na prázdniny u babičky. My jsme vyrazili za hranice ve dvou a dítě jsme nechali u prarodičů. Ti nás každý večer informovali o tom, co se na vesnici děje. A občas to byly hodně zajímavé historky.
Dcerka vyrazila s babičkou do vedlejší vesnice na návštěvu ke známým. Byli z ní unešení a zaujatě poslouchali její historky. Problém byl ale v tom, že jsou to staří vetešníci a doma schranují všechno, co by se jim kdy mohlo ještě hodit. Na dvorku i doma toho mají tolik, že se musí člověk pořád otáčet, aby o něco nezavadil. Naše malá se zasnila a povídá: “Vy moji vesničkové, máte to tady moc hezký, skoro jako v muzeu v Lotyšsku.” My s mužem jsme se tomu samozřejmě zasmáli, ale návštěva pak prý už nebyla tak vřelá jako do té doby.
Záhadná výměna
Velikonoce ve městě nemají takové grády jako tradice na vesnici. Jsem moc ráda, že máme obě babičky “hlídací” a rády si vezmou dovolenou nebo investují čas do vnoučat. Je mi jasné, že to není standard. Máme takových případů kolem sebe dost. A tak jsme malou odvezli na vesnici. Byla nadšená. Nejdřív se pletly pomlázky, pak se barvila vajíčka, učily se koledy. Moje máma zasvětila naši dcerku do všeho, co s Velikonocemi souvisí. Úžasné. Nechtěla jsem u toho všeho křenit a zbytečně zasahovat do jedinečných momentů mezi vnučkou a babičkou, a tak jsem odjela domů. A užívala si pár dní klidu. Je to prospěšné a zdravé pro všechny. Když jsem se ale po pondělku vrátila a slyšela ty historky, jen jsem pyšně kývala. Dceři sladkosti samozřejmě neodpíráme, k dětství v omezené míře patří stejně jako tylové sukně, jednorožci a návštěva Disneylandu (pokud to rozpočet dovoluje), ale dbám na zdravou stranu a přísun bílkovin a zeleniny. Z toho neslevím.
Dcera čile koledovala. Oběhla s košíčkem na dobroty jen pár sousedů, usmála se, řekla básničku a vyloužila si pár čokolád nebo lízátek. Tedy .. tak si asi babička myslela, že to bude probíhat. Jaké ale bylo pro všechny zúčastněné překvapení, když se dcera vzdala sladkostí a sápala se po vajíčku. Divili se a ptali se proč. “No, protože po čokoládě by mě bolely zoubky a byl by ze mě pupkáč.” Odpověď nad odpovědi. Pravdivá. Jen škoda, že si to lidi na vesnici překroutili podle sebe a šíří o mě zvěsti, že dceři nedopřávám a vtloukám jí do hlavy svoje dospělácké rozumy. Samozřejmě, to přece dělá každý rodič. Ale co je špatného na tom, že místo palmovým olejem nadupané čokolády chci pro dceru doma vyrobenou sušenku z datlí? Není mlsání jako mlsání.
