Přejít k hlavnímu obsahu

Smrt. Těžké vysvětlování

Pohřeb

Odchod blízkého člověka hluboce zasáhne každého. Většina pozornosti se ale soustředí na dospělé a jejich smutky a prožívání ztrát. Víte ale, co zažívají děti a jak se se smrtí vyrovnávají? Nezapomínejte na ně a mluvte s nimi na rovinu. Dětská fantazie by totiž mohla napáchat víc škody než užitku. 
 

Síla rituálu 

V každé zemi prožívají smrt jinak. Češi se řadí ke skupině těch, co si potrpí na formality. Pohřeb, krátké setkání v krematoriu, potřesení rukou a věčné vzpomínky. Možná to souvisí s ateismem a ústupem víry, možná se moc kloníme k západním kulturám. Od nás na východ je totiž situace odlišná a smrt provází nespočet rituálů a ceremonií. Někomu to může připadat hloupé, nedůstojné a zbytečně trýznivé, ale opak je pravdou. Smrt v těchto končinách není cílová stanice, ale jen přestup, kdy rodina odchozího vyprovází na další pozoruhodnou cestu, vše je zpečetěno úsměvem a veselím. Nespojujte si to ale s nedostatkem lásky nebo úcty k zemřelému, tak to vyznít nemá. Jde o nastavení mysli, kdy pomocí obřadů a rituálů může být zahojení ran a šrámů na duši mnohem rychlejší. 

Není pochyb o tom, že náš přístup ke smrti a pohřbívání je příliš mentorský. Špetka východního myšlení by jistě prospěla. Ale není-li vůle a prostor pro změnu, nemá smysl tlačit na pilu.

Bez příkras 

Pro děti je ztráta člověka nesmírně složitá. Až kolem třetího roku věku si poprvé uvědomí život jako takový, bytí a jeho hranice. Začnou se ptát, jak je to s početím, s narozením, se smrtí a následným životem. Je jen na rodičích, jak se k tomu postaví a co zvolí za variantu. Někdo se přiklání ke smyšlenému příběhu ze světa zvířat, jiný řekne přímo, jak se věci mají. Ideální je střed, kdy pomocí jednoduchého vyprávění řeknete pravdu, ale ne tak surově, aby se dítě nevyděsilo. Žádné fantaskní pohádky, ale reálný popis toho, co se děje. Jen na úrovni tříletého (záleží na aktuálním věku) dítěte. Mluvte v klidu, bez emocí ze ztráty a chápavě vůči těm nejmenším. 

Varování 

Děti neumí s významy slov tak dobře pracovat a často nerozeznají jejich přenesený smysl. Použití slova “odešel” v souvislostí se smrtí je tak pro něj velmi zavádějící a budí v nich dojem, že jde jen o dočasný stav a dotyčný se časem vrátí. Když se tak neděje, mají pocit, že je někdo zklamal, zradil a podvedl. To je pochopitelně špatně a je třeba se takovému popsání situace vyvarovat. Rodiče se primárně snaží vyhýbat se označení smrti a vyslovit slova jako “zemřít, pohřeb nebo navždy”, ale pro to, aby děti pochopily situaci a mohly si ji samy v sobě zpracovat, je to zcela klíčové a nelze to nijak obejít. 

Mezi řádky 

Pokud nenacházíte slova, jste ještě emočně rozpolcení ze ztráty nebo se jen necítíte na tak citlivé téma, hledejte podporu v knihách. Dětská literatura nezapomíná ani na téma smrti a mnohé příběhy jsou hezky zpracované. Stačí si vybrat. Každá kniha je jiná a na konec života nahlíží po svém - skrz říši zvířat, příběhy dětí, fantazii nebo emoce. 

Za zmínku stojí působivá kniha Čekání na vlka, dojemná Máváme ti, dědo, odlehčená Motýlí pošta, hravá Myši patří do nebe nebo A smutek utek nebo Návštěva malé smrti. V příběhu děti najdou vše, co v danou chvíli - v období smutku a zmatení potřebují. 

Otázky a odpovědi 

Děti se budou ptát. Je to začarovaný kruh. Čím víc budete o smrti mluvit - a zřejmě se tomu nevyhnete, nelze mlčet, tím více otázek budou malí rozumbradové mít. Buďte trpěliví a klidní. A odpovídejte - klidně i dokola, dokud to děti skutečně nepochopí - na všechny podněty. Budou všetečné, budou logické a na úrovni malého dítěte. Ale možná i vás jakožto dospělé a pragmatické jejich myšlení překvapí a pomůže vám překonat smutky o něco snáz. 

Vynechte ale detaily ohledně diagnózy a přeludů, o bolesti a posledních minutách. Mluvíte sice o smrti, ale děti do jisté míry potřebují šťastné konce. A tím je úleva, nový svět. 

Ruku v ruce 

Jde o téměř hamletovské dilema. Jsou dvě skupiny. Někdo je zastáncem toho, aby si to děti prožily celé a pohřbům se nevyhýbá. Druhý je pravý opak a děti před touto až příliš surovou zkušeností úzkostlivě chrání. Nedá se s jistotou určit, který přístup je ten správný. Záleží na vztazích v rodině, na emoční úrovni dítěte, na jeho věku, rozpoložení, schopnosti vnímat dění kolem sebe. 

Běžně se ale děti na pohřeb neberou. Spodní hranice se pohybuje až kolem deseti let. Dřív to není nutné. Přeci jen jde o poměrně trýznivé chvíle, které by dítě na místě nedokázalo zpracovat jako dospělý a prožít tak, jak situace vyžaduje. Mnohem lepší je naplánovat pro ně rodinný program, položit po obřadu květinu na hrob nebo dojít na odlehlé místo, vytvořit z kamínků vzkaz a promluvit do nebe. Každý si to může udělat podle svého a toho, co odpovídá jeho životu. Děti musí vědět o smrti a chápat ji, ale není nutné servírovat jim ji jako hlavní chod. 
 

autor: www.mojetehotenstvi.cz | Marcela Svobodová

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.