Ty nekojíš?
Kojení je hodně osobní záležitost. Je s podivem, že v době, kdy se kojení vnímá jako vrcholně niterní záležitost mezi miminkem a matkou, se na něj tolik lidí ptá. Bez okolků, bez příprav, beze studu. Na jedné straně osvěta a ohromná podpora kojení, na druhé rostoucí čísla těch, které se ho dobrovolně vzdají a vloží důvěru do umělé stravy. Ani jedno rozhodnutí není špatně, ale dotazy na toto téma jsou přinejmenším nevhodné.
Pokud se totiž žena nerozhodne nekojit dobrovolně a je k tomu dotlačena zdravotními problémy nebo odmítáním ze strany miminka, mohou pro ni být podobné otázky nesmírně zraňující a ještě více prohloubit poporodní deprese a pocity méněcennosti.
Ty ho necháváš vyplakat?
Některé děti pláčou víc, jiné skoro vůbec. Těžko říct, jestli se to dá už během těhotenství ovlivnit. Možná může žena více dbát na cirkadiánní rytmus a dodržovat časový harmonogram, ale jistotu, že bude mít klidné miminko, nikdy nezíská. A stejně jako se různí děti, odlišují se i výchovné metody rodičů. Někdo chová a nosí na ruce, další dává dítěti prostor a chvilku vyčkává, snaží se o odstup. Člověk nemůže vědět, co rodiče k takovému přístupu vede, tak je lepší nekomentovat. Možná jen tápají, možná jsou úzkostliví, možná je tak vychovávali jejich vlastní rodiče, přečetli si knihu a věří jí. Je to jejich zodpovědnost. Věřte, že každý se chová v nejlepším zájmu dítěte a v krizi vždy zasáhne.
Ty spíš ve vlastní posteli?
Spaní je pro miminka velké téma. Aby ne. V prvních týdnech prospí osmnáct až dvacet hodin denně. Někdy jsou ale neklidné, pláčou, budí se. A tak se nabízí možnost sdílení postele nebo pokoje, kdy se většinou maminka přestěhuje k prckovi. Košíky, prodloužené postele, postýlky, jedna peřina, přidané lůžko. Všechno je v pořádku. Pokud cítíte, že to tak má být a dítěti i vám to prospívá, spěte tak.
Ty už jsi ho dala na hlídání?
Každá máma (a táta) má jinou představu o tom, kdy se poprvé rozdělí a stráví čas každý po svém. Miminko většinou u prarodičů a partneři spolu. Někdy je to na dvou nebo třech měsících, jindy ve dvou letech nebo ještě později. Máma - vy - musí cítit, kdy je na takový krok připravená. Miminko se u babičky cítí skvěle, je opečovávané a je mu věnována veškerá pozornost. Ale rodiče na tom bývají mnohem hůř. Přemýšlejí o tom, co se asi děje, přemítají, vzpomínají, svírá je strach. Je to naprosto normální stav a ne soutěž. Pokud odevzdáte dítě brzy, neznamená to, že jste něco víc. A když později, nálepku “zbabělce” s díky odmítněte.
Ty neplánuješ druhý?
Dvě děti jsou povinnost a standard. Tak je to v Čechách nastavené. Aby děti nebyly samy, aby se zabavily, aby jednou měly parťáka. Je to mantra, které nemá smysl odporovat. Čert vem, jestli druhé plánujete nebo ne, ale otázka na toto téma je hodně za hranou. Automaticky se totiž očekává pozitivní odpověď. A když ne, okamžitě spadnete do škatulky “divnolidí” a rozjede se kolotoč doplňujících dotazů “a proč”? Neuživili byste dvě? Nemáte dost místa? Bojíš se druhého císaře? To jsi tak sobecká? Něco se napoprvé nepovedlo a teď nemůžeš? Je ti milejší práce?
Řešení na obzoru
Nemusíte snášet narážky druhých. A nesouvisí to s mateřstvím. Pokud se vám postoj protistrany nelíbí, dejte to jasně najevo, že překračují slušnou mez. Buďte na ni ale hodní, možná jsou jen od rány a ptají se na to, co sami zažili, možná jsou nevybíraví, možná zvědaví. V žádném případě ale nepokračujte ve vztahu ke svým blízkým, když máte výhrady k jejich chování. Čím dřív ty všetečné otázky utnete, tím větší pohodu budete mít.
