Přejít k hlavnímu obsahu

Ženská cesta od porodní deprese k sebepoznání. Rozhovor s autorkou nové knihy o odvrácené straně těhotenství a porodu

Porod a sebepoznání_tehotenstvi.cz

Autorka knihy a jedenáct dalších žen popisuje počátek a průběh různých poporodních stavů a také řešení, které si zvolily pro jejich překonávání. Chtějí tak přiblížit a odhalit pocity, úzkosti a deprese jimiž si prošly. Jak sama autorka uvádí: kniha je odrazem našich myslí v jednom z nejtemnějších období našeho života, které může potkat kteroukoliv z nás.

Vaše kniha, nazvaná „Od poporodní deprese k sebepoznání“ nevyšla jako odborná publikace. Téma, kterému se v ní věnujete, zde není primárně podloženo lékařskými vědeckými výzkumy, ale osobními zkušenostmi dvanácti žen, včetně vás. Není zde tedy předmětem žádný výzkumný vzorek s danými parametry. Na jakém základě jste si vybrala ženy, které Vám poskytly své příběhy a byly ochotny se o ně podělit s širokou veřejností?

Ženy, které se podělily o svůj příběh jsem vybrala z jedné uzavřené skupiny, která má podstatu takovou, že se tam maminky svěřují se svými poporodními stavy. Často se tam objevují případy, kdy ženy tuto skupinu považují za jediné místo, kde mohou být upřímné a otevřené. Proto jsem právě tam některé z nich požádala o zpověď.

Bylo pro mě také důležité, aby šlo o příběhy a názory, kde si maminky prošly odbornou péčí, protože můj hlavní příběh, mezi kterým jsou vloženy příběhy ostatních, neobsahuje tu zkušenost s odbornou pomocí. Jsem zastáncem teorie, že by každý měl svoje problémy řešit podle toho, jak to skutečně on sám cítí. Ať už je to alternativní cesta, svěření se do rukou odborníků nebo vlastní sebepoznání a tyto různé alternativy mám v knize, aby bylo zřejmé, že není jen jedna cesta, jak z nežádoucích poporodních stavů ven.

Poporodní deprese jsou působeny náhlou hormonální změnou, ke které dochází po porodu. Rychlý pokles hladin hormonů estrogenu a progesteronu způsobuje chemické změny v mozku, které mohou vyvolat úzkostné depresivní nálady. Když se přidá nespavost, mohou se příznaky poporodní deprese zhoršit. Tento stav nemusí nastat bezprostředně po porodu, nástup potíží může přijít až po několika dnech a trvat několik týdnů i měsíců. Obsahuje vaše kniha i příběhy žen s dlouhodobější zkušeností?

Určitě. A dlouhodobé průběhy nejsou žádnou výjimkou. Běžně, pokud maminky vybraly cestu medikace, tak mluví o měsících i o letech. Slyšela jsem jeden příběh, ten v mé knize není, kdy maminka začala na poporodní depresi a do teď se s depresí léčí. Už je to 12 let.

Poporodní úzkost a deprese není nic nového, co by přinesla moderní doba a civilizace. S tímto problémem se potýkaly ženy odnepaměti, bez ohledu na věk, rasu, etnickou příslušnost nebo sociální skupinu. Dnes se však nabízejí nové možnosti, jak s populací o těchto změnách v chování žen po porodu komunikovat. V době, ne až tak dávno minulé, bylo ono téma dokonce tabuizováno. Vaše příběhy jsou nepochybně zajímavé a přínosné. Nemáte ale pocit, že by některé nastávající maminky, prvorodičky, mohly děsit?

Bohužel se to občas stává. Psala mi maminka, která měla zájem o knížku a ptala se, kde si jí může koupit, ale na poslední chvíli mi napsala, že se omlouvá, ale že se toho velmi bojí. Bála se, že když si přečte příběhy, uvrhne jí to do hlubších depresí. Já osobně jsem v době, kdy jsem si depresí a úzkostmi procházela, měla ze čtení příběhů také špatný pocit. A pravdou je, že začala tato obava ustupovat ve chvíli, kdy jsem se na to vnitřně nastavila. Když jsem si začala pokládat otázky. Proč je dobré si příběhy a zkušenosti přečíst? Co by mi to mohlo dát?. Strach a obavy budou vždy velkou součástí našeho života. Je ale jen na nás, zda se s nimi máme sílu utkat, protože překonání jich nám pak navodí neuvěřitelný a krásný pocit. A tu sílu najdeme právě v komunikaci sami se sebou a zhodnocení, zda je to věc, kde můžu najít odpovědi či odvahu k dalším krokům. Pokud je něco, co nás láká vyzkoušet, pak je to to, co bychom měli zkusit. Následující strach už se nás pouze snaží odradit. Slyšela a četla jsem o těchto stavech už dost na to, abych si troufla tvrdit, že čím dříve s těmito strachy začneme pracovat, tím dříve se věci dají do pohybu. Samotná deprese a úzkosti vlastně nejsou takový problém, vždy je větší problém strach, který nás paralyzuje a brání nám v tom jít a věci řešit.

Těhotenství, porod a poté sama skutečnost, že do rodiny přibyl nový člen je bezesporu velká událost pro celou rodinu, počínaje partnerem, pro starší děti, prarodiče a další rodinné příslušníky. Žena v tom čase potřebuje nejen pomoci s kojencem, ale potřebuje též čas sama pro sebe. Byli vám, v onom náročném období, všichni nápomocni?

Velmi. Opravdu. Měla jsem kolem sebe rodinu i manžela, který je do dnes velkou oporou ve věcech kolem dětí. Proto jsem byla dlouho zmatená z toho, proč mě to vlastně potkalo. Nedokázala jsem to pochopit. 

Odborníci uvádějí, že příčinou poporodních depresí a úzkosti může být kupříkladu nepříjemná rodinná událost, domácí násilí, nedostatek emocionální podpory partnera, nepříjemný zážitek z dětství, zdravotní potíže během těhotenství, komplikovaný porod a další faktory. Máte Vy sama nějakou z těchto zkušeností, která mohla Váš poporodní stav ovlivnit, aniž byste si toho tehdy byla vědoma?

Měla jsem moc pěkné dětství. Měla jsem velkou rodinu, která se o sebe navzájem starala, i když občas nebylo nejlépe. Nikdy však nešlo o nic traumatizujícího. V době dospívání jsem měla svoje škobrtání, asi jako každý a jeden vztah by se dal považovat za traumatizující, ale ani to si nemyslím, že mě nějak poznamenalo. Všechno, co mě potkalo po porodu mělo ještě mnohem hlubší význam. Konkrétně u mě, jak jsem později zjistila, poporodní deprese a úzkosti měly příčinu v tom, jak jsem na svět nahlížela před porodem. Neměla jsem v hlavě hodně věcí srovnáno, nebyla jsem smířená se sebou, se svým životem, měla jsem neustále pocit, že dělám věci špatně, že nejsem schopná a plnohodnotná osobnost. S mojí otevřenou povahou jsem však tohle všechno skrývala za úsměvy a přehlížení skutečnosti, že se bojím jít podle toho, jak chci. A ty zmiňované hormony mi pak tak pěkně vše otevřely. Nahlédla jsem po porodu do své čisté podstaty, která se mi ani trochu nelíbila a se kterou jsem léta v dospívání tiše bojovala. Beru to tak, že s novým člověkem, kterého jsem přivedla na svět mi moje Já touto nepříjemnou zkušeností dalo velmi silně a rázně vědět, že něco musím změnit.

Jak jste přistupovala k myšlence na druhé dítě? Pokud bylo plánované, počítala jste s tím, že se situace po porodu může opakovat? Konzultovala jste tento problém a možnost recidivy s odborným lékařem nebo terapeutem?

Já jsem otěhotněla krátce poté, co jsem si svůj stav vyřešila. Možná je to troufalé říct, ale byla jsem si naprosto jistá, že tenhle stav už nezažiji. Sama v sobě jsem měla vyřešené věci, které jsem se dříve bála rozebírat. 

Setkala jste se při přípravě Vaší knihy s ženami, které by snad s tímto problémem měly několikanásobnou, opakovanou zkušenost?

Ano. Vím, že se maminky obávají před druhým dítětem, že si poporodními nežádoucími stavy projdou znovu a mám v knize i příběhy, kdy tomu tak bylo. Já osobně si myslím, že určitě není na škodu zajít si pro léky. Uklidnit se, pokud to tak ženy cítí a stavy jsou opravdu nezvladatelné. Pomůže to v prvních týdnech či měsících, aby matky dokázaly fungovat s dětmi a v rodině, ale na druhou stranu, pokud ruku v ruce s tím nejdou do hloubky a neřeší otázky i o nich samotných, pak je velká šance, že si tím budou muset projít znovu.

Dnes už je tolik možností. Je plno seberealizačních knížek a přednášek. Jsou tu psychologové, terapeuti. Často se právě tolika možností lidé obávají, mate je to a už ničemu nevěří. Ale já radím, ať se toho nikdo nebojí. Naopak, čím více je na výběr, tím větší šance je, že najdou to, co je pro ně dobré.

Pokud žena uvidí smysl v tom, najít si psychologa, terapeuta či psychiatra, ale první odborník jim nebude vyhovovat, je potřeba jít a zkusit jiného. Nikdy nám nepomůže v sebepoznání někdo, ke komu nemáme důvěru, ale neznamená to, že když to jednou nevyšlo, že to nevyjde u druhého.

Důležité je ale hledat a poznávat co je to pravé a správné a co jim pomáhá. Nikdy to nesmí vzdávat, protože někde určitě je ta správná cesta. Ráda bych také zmínila jednu podpůrnou skupinu na podporu ženské psychiky po porodu. Spolek se jmenuje Úsměv mámy, který založila Veronika Kubrichtová. Ženy ze spolku jsem poznala a všechny jsou úžasné, jedna z nich má dokonce příběh v mé knize. Jsem moc šťastná za tuto organizaci a fandím všemu co dělají. Fungují jak v Čechách, tak na Moravě. To je tedy další možnost, kam zajít požádat o pomoc nebo si jen třeba popovídat o těžkých chvílích jejich života.

Myslíte si, že se dá těmto depresím a úzkosti předejít?

Takový Baby Blues si myslím, že je jen klasické rozhození hormonů, které odezní za pár týdnů a pak je vše v pořádku. Tento stav je si myslím neškodný a taková maminka potřebuje jen klid, pohodu a čas se s novou rolí smířit. Co se týče poporodní deprese a úzkostí, tam je to už na delší proces. Všude čteme, jak bychom měli před početím vyčistit svoje tělo, ale já si myslím, že stejně důležitá je očista mysli. Dnes je spousta ambiciózních žen, které často mají děti čistě kvůli nátlaku okolí. Protože už na to mají věk... Protože jejich rodiče už chtějí být prarodiče... Kvůli partnerovi.. Zkrátka si myslí, že je to tak správně, ale ve skutečnosti to tak necítí... A pak najednou ženy sami často zjistí, že ještě nedosáhly toho co chtěly a nedostaly se sami na takový stav vědomí, kdy jsou na dítě připravené. Logické mi pak přijde, že tento fakt ruku v ruce s poporodní bouří v těle a novou rolí matky pak nastupuje úzkost, strach, deprese. Stav, kdy máte na sobě závislý jeden další život je nevratný a může být přirozeně za těchto okolností děsivý, až traumatizující. Já si tedy myslím, že je důležité zamyslet se, zda je žena sama se sebou spokojená a smířená s tím jak žije a ujistit se, že touha mít dítě nejde z okolí. Přijde mi, že v dnešním světě plném možností, se tato část zanedbává. 

Obálka knihy: Od porodní deprese k sebepoznání

Někteří odborníci prosazují rychlé léčení medikamentně antidepresivy, jiní upřednostňují pohyb a nutnost komunikace s partnerem, s rodinou, s přáteli, pohyb na čerstvém vzduchu, slunce, zdravý spánek, ale především činnost, která by odvrátila negativní myšlenky. Jak byste vy sama po vlastní zkušenosti doporučila řešit nastalou situaci?

Já se zase budu opakovat a řeknu, že tyhle otázky by si měly ženy pokládat sami sobě. Jsou stavy, kde pomůže svěřit se blízkým a dostat se více mezi lidi. Ale pak tu jsou stavy, kdy žena jen leží a vidí bezvýznamnost všude, kam se podívá. Pokud tohle žena cítí, žádný pozitivní přístup k ní v tu chvíli nepronikne. Musí svoji mysl uklidnit. Zahalit trochu ty emoce, aby byly snesitelnější a dalo se s nimi pracovat. Následně je podle mě však velmi nutné se začít svěřovat a neutíkat před tím. Protože problém musíme řešit, aby se vyřešil. Když ho jen zahalíme, je tam pořád skrytý.

Neuvažovala jste o překladu této Vaší publikace a o expanzi Vašich zkušeností za hranice?

Upřímně, uvažovala, ale zatím je to spíš jen nápad. 

Zdroj: archiv Veronika Stuchlíková

autor: Míla Vobrubová a Veronika Stuchlíková

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.