Vzhůru ke hvězdám
Mezi druhým a třetím rokem věku prochází děti obdobím, kdy si osvojují neuvěřitelné množství dovedností. Tou nejzásadnější je bezesporu zbavení se plen na denní nošení i noc, v těsném závěsu je tvorba krátkých vět, pochopení základních emocí, osamostatnění, fungování v kolektivu s vrstevníky, hraní si bez pomoci, vytváření si vlastní reality. Na malé dítě je to často ohromný posun. Něco mu jde lépe a osvojí si téměř bez práce, s jinými “záležitostmi” se někdy potrápí i několik měsíců a připraví rodičům perné chvilky. Drtivá většina špuntů ale neoficiální časový limit nakonec zvládne bez problémů a ve třech letech, kdy se běžně nastupuje do školky, umí vše potřebné.
Krok za krokem
Na samém začátku většina rodičů učí děti o zvířatech, zvuky, názvy a to, co umí, co nám dávají a podobně. Stejně jsou na tom barvy. Jenže právě s těmi mívají děti potíž. Z barevných kostek postaví bez větších problémů téměř nekonečný komín a umí vám je nastražit pod nohy, když se oháníte u plotny. Tím ale jejich snaha končí.
Těžko říct, co za nechutí učit se barvy stojí. Možná je to pro děti příliš nudné a nepodstatné. Samozřejmě jsou takové, co střílí jednotlivé odstíny od dvou let a zcela bez chybičky, ale většinou je to právě naopak. Zkouší to od boku a dávají jasně najevo, že je pro ně ztráta času. Jenže ve školce se tlačí na to, aby děti tuto dovednost ovládaly. A i pediatr na tříleté prohlídce se zřejmě podiví.
Barvoslepost?
A tak - když se dítěti zkrátka nedaří - prohodí občas rodič poznámku o barvosleposti. Možná ani neví, že musí být daleko od pravdy. A úlevou nemusí být ani to, že dítě dokáže přiřadit dvě stejně barevné kostky k sobě. To totiž levou zadní zvládne právě i barvoslepý člověk. Nevidí přece jen jednu barvou slitou v jeden šedivý odstín. Paletu barev sice nevidí, ale vnímá struktury a hloubku jednotlivých barev. Spárovat tedy dvě žluté hračky (i když žlutou nevidí) pro něj nepředstavuje velký problém. A právě to je pro mnohé rodiče matoucí. Mají za to, že je dítě jen líné, nechce se učit nic nového, je apatické vůči snaze druhých, odmítá se posunout kupředu. A tak bují stres a napětí, dáváte dítěti za příklad jeho šikovnější vrstevníky, vyhrožuje posměchem ve školce, apelujete a lehce vyhrožujete.
Odborná pomoc
Při podezření je návštěva očního lékaře nevyhnutelná. Ani tam ale nemusí na první dobrou dojít k úspěchu a odhalení správné diagnózy. Většina odborníků totiž využívá metodu, kdy by dítě mělo znát písmena nebo alespoň číslice a následně správně zvolit barvu. A to je ve třech letech pochopitelně nereálné. Musí se tedy přistoupit k zevrubnějšímu vyšetření, které případnou vadu odhalí. Dlouhodobé statistiky ale jasně mluví o tom, že děti jsou - co se týká barev - pomalejší. Barvoslepost se prokáže je v minimu případů, jde jen o lenost a nechuť a zlom přichází mezi třetími a pátými narozeninami. Jde sice o poměrně dlouhé časové období, ale děti mají zřejmě něco jiného, zábavnějšího a důležitějšího “na práci”.
