Paradox
Všichni mluví o individualitě, ale jen málokdo pro ni umí dát prostor. Ve finále chceme, aby dítě poslouchalo na slovo a věčnými příkazy v něm potlačujeme to, za to mezi lidmi tak nepokrytě bojujeme. Týká se to všech. Individualita jednoho je totiž automatickým omezením druhého. Matky jsou schopné dát dítěti čas, energii i nebetyčnou lásku, ale když jde do tuhého a dostaví se vyčerpání a frustrace, svět je najednou plochý a první na ráně je pochopitelně dítě. Celé mateřství je k ničemu, chyba, životní přešlap. To se prostě nemělo nikdy stát. Předražený svetr můžete vrátit, auto s nedostačujícím kufrem poslat dál, ale dítě je závazek.
Mateřství je dřina. Nejde o vyčerpání, s tím většina žen počítá. Umí s ním pracovat a časem otupí nebo se s dítětem naladí na stejnou notu a zažijí si režim, který vyhovuje všem. Jde o psychické napětí a vracející se myšlenky na dobu minulou. Na dobu dávno před dítětem. Mnohé ženy to nemyslí doslovně, je to jen chvilková slabost na duši. Pomohlo by jim, kdyby se mohly svěřit a nahlas vyslovit to, co je tak nesmírně tíží a brání jim v rozletu a zdravém úsudku. Myšlenky “cobykdyby” jsou paralyzující a dokola je vrací zpátky na začátek. Nikdo se ale o těchto tématech nebaví, jako by na ně bylo uvaleno informační embargo.
Strach z odsouzení
Možná za tím stojí stud. Stydíte se za to, že jste si dítě vysnila. A teď se rouháte. Stydíte se za to, že propadáte beznaději. A neužíváte si mateřství plnými doušky. Cítíte se jako černá ovce. Jako ten slabý kus, který si něco umanul a chtěl být jako ostatní. A teď zažívá těžké chvilky, když mu dítě dává najevo, že rodičovství je nad jeho síly. Možná ale máte strach ze ztráty přátel, kteří by jen kroutili hlavou a pro jistotu s vámi omezili kontakt. Strach z odsouzení od svých nejbližších. Strach z léků na předpis, které by vás po návštěvě terapeuta neminuly. Strach z udání. Návštěva sociální úřednice by byla poslední tečkou. Jste přece skvělá máma. Milující. Oddaná. Hravá. Jen někdy utíkáte k představám o životě před lety. A občas, když je toho už opravdu moc, byste chtěla odcestovat časem a zůstat tam.
Na jednu stranu malicherné. Na druhou nesmírně třaskavé téma. Nemusíte o tom mluvit, těžko říct, čemu a komu by to prospělo. Ale mluvte sama se sebou. Pochvalte se, nepanikařte. Nejste výjimečná. Jste jako všechny ostatní. Palba podpásovek se v mateřství dělí spravedlivě. Nepředstírejte, že problém neexistuje. Čím víc ho budete skrývat, tím tíživější bude. Poplačte si, politujte se a spřádejte plány o budoucnosti.
