Přejít k hlavnímu obsahu

Vratký krok, ale vůle chodit nezměrná

První kroky

První slova, první objetí, první úsměv, první mrkev, první krůčky. To všechno vhání rodičům slzy do očí. U všeho chcete být, se vším pomáhat. U chůze je to ale spíš na škodu. Nechte dítě jít svou vlastní cestou, doslova. 
 

Času dost? 

Zhruba kolem jednoho roku se děti poprvé rozejdou do volného prostoru, na vlastní pěst, bez podpory. Konec s přidržováním a obcházením nábytku. Je třeba posunout se dál. Některé děti to zvládnou ještě před prvními narozeninami, jiné mají pocit, že času je dost a mají dva nebo klidně i čtyři měsíce k dobru. Všeobecně ale platí, že do roka a půl by se o takový progres mělo dítě přinejmenším pokusit a postupně se zlepšovat. Pozdější nástup už může vyvolat u pediatra podezření a zevrubnému vyšetření se pravděpodobně nevyhnete. 

Pečlivá příprava 

Dítě se rodí s téměř nulovou motorikou a všechno se učí od začátku. Ze začátku leží na zádech a pozoruje svět kolem sebe, postupně se přetočí na bříško a zvedne hlavičku, otáčí jí ze strany na stranu, osvojuje si práci s prsty, koordinuje pohyby rukou a nohou, kleká si, sedí bez opory, leze po všech čtyřech. Právě poslední jmenovaná dovednost je pro plynulý rozvoj chůze nezbytná. Prokázalo se, že děti, které věnovaly více času právě plazení, jsou v chůzi mnohem lepší, rychleji si zažijí pohyb, je to otázka pár dní. Snáz skáčou, běhají, cvičí. Je to ta nejlepší možná průprava. Na druhou stranu nemá smysl dítě do něčeho tlačit. Ono samo nejlíp cítí a ví, co si může dovolit. To, že se svalí na zem a “ducne” na zadek, neznamená neúspěch a potřebu pomoci rodiče, ale jen to, že narazilo na pohybové hranice a je třeba více trénovat. 

Ctít limity 

Chodit umíme všichni. A chceme to naučit i děti. Je to pochopitelné. Má to ale svoje hranice. Rodiče by neměli zacházet příliš daleko, umetat dětem cestičku a za každou cenu jim pomáhat a ulevovat. Bez překážek je úspěch jen kyselé jablko. Nic víc. 

Tichý pozorovatel 

Může se to zdát směšné, ale to, že dítěte čapnete za ruce a budete mu pomáhat při chůzi, mu paradoxně škodí. Necítí svou vlastní jistotu, taháte ho za zápěstí, neví, kam šlápnout, korigujete ho, navádíte. Je zmatené. Na jedné straně touží po cupitání bez opory, na druhé ví, že se na vás může spolehnout. Jen ho buď odradíte od dalších pokusů a další měsíce budete vyžadovat vaši asistenci, nebo se zasekne a čeká na vás výživná scéna. Nechte děti být. Ony to všechno zvládnou. 

Možná spadnou na kolínka a chvilku si popláčou, možná se jim všechno nepovede na první dobrou. To je při učení a osvojování si nové dovednosti přece normální. Někdo natahuje na zem deku, aby se dítě neuhodilo, jiný pořizuje speciální chrániče na kolena a holeně. To je přece absurdní. První varianta se klouže po podlaze a dítěti pohyb akorát ztěžuje, druhá o pásky omezuje v pohybu a prcek nabývá dojmu “nesmrtelnosti”. Obojí je špatně. 

Pokud chcete dítěti opravdu pomoci, dbejte na tato tři pravidla. Jsou možná netradiční, ale fungují. 

Zapomeňte na chodítka 

Na první pohled je to skvělá pomůcka, která má dětem první krůčky usnadnit. Opak je pravdou. Dítě se jen sune za oporou a navyká si na špatné způsoby chůze. Cupitá po špičkách, našlapuje na strany chodidel, těžiště přesouvá mimo standardní postavení, mohou se rozvinout problémy s páteří. Je nemožné, aby si prcek sám uvědomil, jak správně stát a jak se pohybovat. To si osvojí jen bez opory, kdy musí instinktivně zapojit všechny svaly a sám přijít na to, jak najít balanc. Výrobci chodítek budou pravděpodobně tvrdit něco jiného a tahat z vás vyšší stovky korun za kus plastu, ale nenechte se ošálit a vsaďte na selský rozum. 

Bez nároků 

Vysoké nároky a očekávání mohou dítě paralyzovat. Přestaňte s tím. S partnerem si sedněte tak dva metry od sebe a nechte prcka, aby udělalo své dva první krůčky a přešlo od jednoho rodiče ke druhému. V případě nouze se můžete natáhnout a rošťáka bezpečně chytit do náruče. Skvěle tak vyrovnáte strach a zároveň touhu po volnosti, kterou dítě potřebuje. 

Důležité je, abyste byli poblíž a přihlíželi, ale do chůze dítěti nijak nezasahovali. Když se o první krůčky pokusí samo, bývá progres mnohem rychlejší a “lumpové” získají pocit, že něco dokázali a vy v ně vkládáte důvěru. To je nenahraditelné pouto. 

Nedá se jinak 

Pokud se nemůžete zbavit pocitu, že musíte dítě chránit, dělejte to alespoň podle doporučení fyzioterapeutů. Zapomeňte na podporu za packy nebo zápěstí. To je špatně a dítě si navyká na špatné pohyby a koordinaci jednotlivých částí těla. 

Jděte na kolena a dítě při chůzi držet za boky. Velice jemně a nijak ho nesměrujte. Tak mu pomůžete nejvíc. Veškerá iniciativa ale musí být výhradně ze strany dítěte. 
 

autor: www.mojetehotenstvi.cz | Marcela Svobodová
kategorie:

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.