Přejít k hlavnímu obsahu

Dětské skalpy aneb když vítězí ti nejmenší

Dítě

Ti malí rozumbradové si myslí, že snědli všechnu moudrost. Jsou přesvědčení o své pravdě a umí jí přednést tak, abychom si my - dospěláci - připadali malí, nicotní a nedůležití. A přece je milujeme. Pro tu jejich bezprostřednost a schopnost být všudezdejší. 

Jenom tatínkova 

Vyrazili jsme s dcerkou do zoo. Miluje to tam, spousta zvířat a zážitků, nové prostředí, pískoviště, houpačky a skluzavky. Jezdíme tam rádi, je to oddychový čas mezi školkou a domácím učením. Hodně zvířat už pozná, fascinovaně si je prohlíží a všechno zapáleně komentuje. Došli jsme k plameňákům, kde jsme potkali místní školku, která ten den zrovna vyrazila na výlet. Děti se opíraly o plůtek a volaly “pipiny”. Po pár minutách to ale naše dcera nevydržela a děti usměrnila: “To není pipinka, to jsou plameňáci. Stojí na jedný nožičce, musí ji střídat, voda je studená.” Hrdá na to, jak brilantně situaci zvládla se chystala k odchodu, ale jeden svérázný chlapec se na ni ohradil: “Ty jseš ale mrňavá učitelka.” To už bylo na našeho rozumbradu moc. Nakrčila čelo, protáhla bradu a vypálila: “Já nejsem učitelka, jsem tatínkova princezna, ale tatínka a korunku mám doma.” Musela jsem se v duchu smát. byla tak pyšná na to, že se obhájila. A děti stály a nestačily se divit. Je to tak, děti se umí bránit samy. Elegantně a přece to má švih. 

Princezna na hrášku 

Ten den byl skutečně náročný. Malá neměla náladu, celý den profňukala, byla naštvaná, umanutá, otrávená. Já zase vyčerpaná, fyzicky i psychicky. Někdy je toho na mě zkrátka moc a je těžké reagovat smířlivě a usmívat se, když to jediné, po čem toužíte, je zaplout do postele a probudit se až ráno. Svěží a plná odhodlání. Dceři se ale příliš spát nechtělo, měla plno energie a stále něco povídala, vynucovala si pozornost a vzdorovala. Už jsem toho měla dost. Rozloučila jsem se s ní, nechala svítit jen malou lampičku a odešla s tím, že kdyby něco potřebovala, přijdu. Chvilku byl klid. Přes chůvičku jsem ale slyšela šramocení. Jen jsem nemohla jasně rozpoznat, co se ve vedlejší místnosti vlastně děje. Seděla jsem a nervózně poslouchala. Nic. Až po pár minutách se displej chůvičky rozsvítil a já slyšela rozčílené nadávání. “Já vím, že tu ten hrášek je. Kam ho dali, rodiče lumpové.” Rozesmálo mě to. Poslední dny totiž nedá dopustit na klasické pohádky a zřejmě o nich přemýšlí i po nocích. Šla jsem tam, společně jsme ten hrášek našly (tajně jsem ho tam při příchodu dala) a během pár vteřin malá usnula. Byla tak roztomilá. A druhý den ráno už bylo o poznání lepší. 

Na padrť 

Nevstala dobrou nohou. Venku bylo pošmourné počasí, fičel štiplavý vítr a každou chvilku poprchávalo. Ke všemu pondělí a táta byl zrovna na služebce. Žádné světlo na konci tunelu. Mikina se jí nelíbí, rukávy jsou moc úzké, kalhotky dřou a houska je okoralá. Ani ta pohádka o Popelce jí nezvedla náladu. Natož pohled do zrcadla. Ty dny, kdy se člověk nerozplyne ani nad sebou samotným, jsou opravdu smutné. Po velkých peripetiích se spoustou řevu, vztekání, nahánění a výčitek jsme se přeci jen dostaly ven a vyrazily směrem ke školce. Dvakrát jsem malou sbírala ze země a snažila se utnout hysterický záchvat, kdy se válela v trávě a kopala na všechny strany. Prskala a špulila pusu, ruce měla složené na hrudníku a nohou nervózně podupávala. Horko těžko jsme došly na místo určení. Jak ale zmerčila děti a učitelky, bylo po stresu. Ani mi nezamávala a zmizela v herně za zámkem z obřích kostek, který strážil plyšový krtek. Cestou do práce mi to ale nedalo a napsala jsem do školky zprávu, jestli je malá v pořádku, že za sebou máme divoké ráno. Odpověď přišla téměř okamžitě. “Sedí ve věži, mačká bublinkovou folii a brblá já tě, maminko, uplně rozmačkám a pak se budeme mít rádi.” Jsem moc ráda, že to všechno vyřešila po svém a odpoledne už jsme si užily naplno. 

Otrávené jablko 

Vietnamská večerka přes ulici funguje jako spíž. Jak mi něco chybí, vím, kam zajít. Je to kousek a ceny víceméně lidové. Mají to tak nastavené všichni z blízkého okolí. Nedáme na ten svérázný podnik dopustit. Muž měl napilno, a tak jsem dceru vzala s sebou. Ustrojit, obout a vyrážíme. Jen krátká vycházka do obchodu a zpátky. Nic víc v plánu nebylo. Malou jsem vytrhla od pohádky, Sněhurku miluje. Měla na sobě i padnoucí kostým. Když nemáme jiný program, je schopná v těch princeznovských šatech strávit celý den. Přehodila jsem přes ně bundu a vyrazily jsme. Potřebovala jsem zajít pro pečivo a šunku. Stojím frontu a vůbec mi nedošlo, že dcera stojí až o kus dál. Prodavač za pokladnou, zrovna obsluhoval městského policistu. A najednou vidím, jak dcera bere naleštěné jablko a žene se za strážcem zákona. “Ty jsi policajt? V obchodě mají otrávené jablko, podívej.” V tu chvíli se ve večerce zastavil svět a veškerá pozornost se soustředila na toho mého špunta. Nikoho v tu chvíli - kromě mě - zřejmě nenapadlo, že jde o příměr se Sněhurkou. Aspoň ty šaty jim mohly napovědět. Kostrbatě jsem z úsměvné situace vybruslila, zaplatily jsme a šly domů. Zlobila jsem se? Ne, vždyť je to kouzelné. 
 

autor: www.mojetehotenstvi.cz | Marcela Svobodová
kategorie: Děti

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.