Zvířata pryč
Určitě jste už slyšeli o tom, že by těhotná žena měla dát pryč kočku. Šíří totiž toxoplazmózu a mohla by dítě škrábnout, kousnout nebo poprskat. Nehledě na všudypřítomné chomáče chlupů. Stačí dodržet základní hygienu, vyvarovat se čištění toalety a miminko nepouštět k místu, kde kočka vykonává potřebu. A není se čeho bát. Kočka z domu rozhodně nemusí. A ani pes. Pokud se jedná o velké plemeno, které by ho mohlo zašlápnout nebo mu švihajícím ocasem uštědřil “pár výchovných”, musíte je samozřejmě dočasně oddělit, ale bohatě k tomu stačí vedlejší místnost. Dbejte na to, aby zvířata reagovala na vaše povely, aby nebyla agresivní, aby si zvykla na vyhrocené situace, silné emoce a špetku křiku.
Odvážet mazlíčky k příbuzným nebo odevzdávat do útulku jenom proto, že přichází nová životní etapa, skutečně nemusíte. Naopak. Možná na vás čeká milé překvapení, jak skvěle soužití zvířat a miminek funguje.
Příprava
Zvířata jsou velmi citlivá na to, co se kolem nich děje, a tak jim pochopitelně neunikne, že vám v břiše roste nový život. Budou se tulit a přikládat k pupku hlavu. Chrání ho. Chtějí sledovat, co se děje a je-li všechno v pořádku. Nebraňte se. Vytváří si tak totiž vztah s tím malým špuntíkem a podporují vůči němu ochranitelské pudy. Pokud budete zvíře odhánět, nabyde dojmu, že miminko je něco víc, přeskočí ho a nahradí. Jen si vzpomeňte, co za trable řešila kokršpanělka ve filmu Lady a Tramp?
První rande
Po třech a pěti dnech po porodu přivezete miminko domů. A tam čeká pes nebo kočka. Pomalu přistupte ke zvířeti a nechte ho, aby nasálo nové pachy, aby si dítě prohlédlo, prozkoumalo jeho velikost, cítilo jeho dech. Je to tak naprosto v pořádku. Pokud to neuděláte vy, udělá to zvíře samo ve chvíli, kdy se nebudete dívat.
Potřebuje vědět, kdo všechno se v domě nachází. Potřebuje si být jisté, že je to bezpečné (nehledě na to, že za miminkem stojíte vy). Potřebuje cítit jistotu. A tu získá jen detailním očicháním.
Stále pod dohledem
Máte za to, že váš pes by ani mouše neublížil a kočka si nechá všechno líbit, protože je to zkrátka mazlík? To je možné. Ale přeci jen je rozdíl mezi dospělým, který ví, co zvíře potřebuje .. a miminkem. To se totiž může ohnat rukama, kýchnout, prsknout, začít náhle křičet, kopat kolem sebe, zvracet, prdět .. spousta zvuků a gest, které mohou kočku nebo psa vylekat. A pak štěknou, oženou se drápky nebo tlamou, bucnou hlavou do postýlky .. A úraz je na světě. Nikdy - i přesto, že zvířeti plně důvěřujete - nesmíte ty dva nechat o samotě a bez dohledu. Nemusí jít jen o útok, ale právě o nehodu z neočekávané reakce. A to jak na straně dítěte, tak domácího mazlíčka.
Osobní strážce
Možná se vám tato odrážka zdá být v rozporu s předchozím bodem, ale není tomu tak. Naopak, doplňuje ho. Musíte sice pořád po očku sledovat, co se mezi zvířetem a miminkem děje, ale právě domácí mazlíček se většinou stane největším ochráncem nejmenšího člena rodiny. Lehává u jeho postele a stráží spánek, sleduje každý jeho pohyb, při vstávání k prvním krůčkům nabídne svůj hřbet, pro klidnější spánek natáhne plyšovou packu. Je to taková tichá pomoc a podpora, která posiluje vzájemné pouto. Rozhodně mu nebraňte a nijak nezasahujte.
