Upřímnost nebo .. ?
Odstěhovali jsme se do Rakouska. Co na tom. V Čechách nás nedržela práce, hypotéka ani dcery školka. Mohli jsme se rozhodnout podle svého. Nebylo to rozhodnutí ze dne na den, hodně jsme přemýšleli o tom, jestli to není moc rázný řez, ale cesty za rodinou si neodepřeme a do Čech se vracíme co dva až tři měsíce, takže dcera o babičky a kamarády rozhodně nepřijde. To byla podmínka.
V Rakousku jsme se zaběhli poměrně rychle. Kulturní ani sociální rozdíly tu nejsou nijak markantní, a tak šlo jen o jazykovou bariéru. Svíral mě strach, jak se s novým prostředím a tím, že nebude rozumět, srovná dcera. Přečetla jsem sice spoustu knih a rad, jak dítě začlenit a naučit alespoň základy, ale šlo to samo. Ve školce jen samá chvála a každý den vystřelila pár nových slov. Ze strany učitelek se nám dostalo doporučení, abychom dcerku neomezovali a nechali ji mluvit tak, jak potřebuje a v danou chvíli cítí. Proč ne? Dva jazyky jsou v dospělosti k nezaplacení. Časem jsme ale pochopili, že takový přístup není bez vady.
Muž ten den zrovna docvičil a upocený si sedl na terasu, aby se trochu vydýchal. Zaváněl. Kdo by nesmrděl po takovém zápřahu .. Sedí, kouká do dálky a najednou k němu přišel ten náš malý špunt a povídá: “Du stinkst, Papa, bist Schwein.” A tak se muž otočil a já zbystřela. Na otázku, co to má znamenat, ale dcerka pročísla vzduch rukou a odpověděla: “Táto, chceš, abych uměla německy? Musím to přece trénovat.” V tu chvíli jsme nevěděli, jak zareagovat. Pro jednou jsme to nechali být. Snad toho nebude princeznička zneužívat.
Dvě lvice proti sobě
Musím se k něčemu přiznat. Někdy je těch slov všude kolem moc. Děti nezavřou pusu. Jen co se ráno probudí, už pálí. A je jedno, jestli jsou to smyšlené příběhy nebo nekonečné otázky “a proč”? Kdyby tak šetřily kyslíkem. Někdy si jen tak sednout a užívat si danou chvilku. Ale to ne. Jsou jako blešky. Miluju je, udělala bych pro ně všechno na světě, ale ten klid mi zkrátka chybí. Vím, že za dvacet let budu skuhrat, protože budou mít své vlastní životy a já budu lačnit po vnoučatech, aby kolem mě štěbetala vnoučata. Ale copak si jako máma nemůžu postěžovat? Občas je toho moc, a tak zvýším hlas. Nejsem agresivní, útočná ani zlá. Jen dám “volume doprava”, abych upoutala pozornost a získala si kapičku respektu.
Na syna to platí, je submisivnější než dcera, ale ta malá rošťanda mi čile odpovídá, odmlouvá a protestuje. Je to někdy boj. A tak když jsem rozjela svůj monolog, jak už všeho bylo dost, přišla nevídaná odpověď: “Mámo, přestaň. Z toho rámusu z tvojí pusy mě bolí hlava.” V hlavě mi tepalo. Bylo mi jasné, že když se budu bránit a rozjedu hádku o tom, kdo si začal, klesne moje důstojnost na nulu a jako bonus ani nevyhraju. A tak jsem mlčela. Jak vám ale jistě došlo, dobrý pocit jsem neměla. Dcera řádila dál a já jen čekala na večer.
Bohužel takové výpady proti mně jsou čím dál častější. A co víc? Její bratr se tomu všemu ještě směje. Snad tohle období brzy překonáme, nedělá mi totiž dobře na duši. Necítím se v pohodě, ale zároveň nechci svojí holčičce ublížit na duši.
