Na co tkaničky?
Miluju léto. Je to neskutečná pohoda, žádné mikiny, svetry, pohorky, termoprádlo ani péřové bundy, ve kterých se nemůžu pořádně pohnout. Jen ten nákup plavek mě nebaví. Mám nesouměrnou postavu, a tak si musím kupovat každý díl zvlášť. Je to otravné a bohužel i drahé. Set totiž stojí o dobrou čtvrtinu méně. Bohužel, nedá se nic nedělat. Horní část má mnohem menší objem než ta spodní. Nezmírnila jsem to ani pravidelným pohybem a střídmostí na talíři. Mám to dané geneticky. Na druhou stranu mi široká pánev pomohla při porodu. Všechno má svoje pro a proti.
Jako každý rok jsem na jaře začala prolézat obchody a hledat ty nejlepší kousky, aby i s větším pozadím byla u jezera a na dovolené u moře za hvězdu. Nebojím se barev ani zajímavých střihů. Jen se snažím vyvarovat modelů, které brání hezkému opálení. Látka v oblasti hrudníku je zkrátka tabu. No, po dlouhých hodinách hledání jsem našla přesně to, co jsem potřebovala. S nadšením jsem přišla domů a nakrucovala se před zrcadlem. Požádala jsem muže i dceru o hodnocení. Zatímco manžel byl nadšený a kvitoval moje snahy v posilovně a těšil se, jak prodám výsledky mé dřiny u vody před zraky ostatních, dcera měla výtky. Nejdřív je detailně prozkoumala a pak jen suše prohodila: “Plánuješ mít větší zadek, když potřebuje na stranách tkaničky?” Muž se neudržel a začal se smát. Já zatáhla za šňůrky, svlékla se a ten den se mnou už moc legrace nebylo. Trvalo mi pochopit, že jde o klasickou dětskou zvídavost, ale někdy to zkrátka ublíží. Jako teď.
Ze zvířecí říše
Leželi jsme na pláži. Nebo tedy spíš jen já. Dcera byla pořád ve vlnách a muž ji bedlivě hlídal. Přeskakovat vodu, hrabat se v písku, chytat bubliny. To je zábava na celý den. Na každý den. Znají to všichni rodiče malých rošťáků. Dovolená u moře má s dětmi úplně jiný rozměr. Někdo ale všechny ty věci u deky hlídat musel. Nemohli jsme riskovat pro chvilku nepozornosti přijít o doklady, peníze a vlastně i oblečení. Ani si radši nechci představit, co všechno se dnes krade a má pro zloděje cenu. Poctivě jsem se mazala a hlavu držela ve stínu, ale večer po návratu na hotel jsem se i tak zděsila. Div jsem na sobě neměla plavky přiškvařené. Kůže rudá a podrážděná, plavky vypálené. Na těle jsem měla jen bílé pásky, linie byly tak ostré a bolestivé. Vlažná mi trochu pomohla, pečující krém stejně tak, ale ruce jsem nemohla zvednout ani ohnout tak, abych si otřela záda, natáhla se pro toaletní papír nebo si opláchla obličej. O komfortu během spánku radši ani nemluvím. Na pláži se “smažili” všichni, potrestaná jsem ale zůstala jen já. Po čtyřech dnech útrap a posedávání ve stínu palmy jsem se konečně začala loupat. Nebyly to jen drobné šupinky, ale ohromné kusy kůže, které musely pryč. A bohužel i tento proces provázela bolest. Aby ne! Cítila jsem podráždění, zvýšenou citlivost. Bolelo mě i oblečení a nošení batohu. Au!
Dcera přišla do koupelny. Viděla mě oloupanou, vyděsila se a běžela zpátky za mužem. Plakala, sotva se mohla nadechnout. “Tatínku, tatínku, to sluníčko udělalo z maminky hadici.” Beru to sportovně. Aspoň ví, že se hadi svlékají z kůže. Všechno zlé je pro něco dobré.
