Přejít k hlavnímu obsahu

Když vám roztomilostí vytřou zrak

Holčička

Děti mají tisíce podob. Některé nebetyčně milujete, jiné vám lezou krkem. Na konci dne se ale stejně svalíte do postele a usmíváte se do prázdna, protože ti malí rošťáci vás mají omotané kolem prstu. Jsou roztomilí, doslova k sežrání. A možná o tom ani nevědí.  

Kámojdy 

Přestěhovali jsme se. Do jiného města. Do krásného, prostorného a nového bytu. Byla to pro nás velká změna. Roky jsme žili ve dvoupokojovém bytečku, dva dospělí, jeden kocour a malé dítě. Nebudu lhát, bylo to těsné a občas jako skládání puzzlí, aby ani kousek místa nepřišel zkrátka. Náročné na úklid, na to, aby měl každý prostor pro sebe. Nemohla jsem se nového bydlení dočkat. A ta koupelna. Dali jsme vale malému sprchovému koutu z plastu, na který by si tělnatí lidé museli nechat zajít chuť a radši se omýt v lavoru, a naplno si užívali koupelnu o velikosti bývalého dětského pokoje. Dvě umyvadla, místo pro pračku i sušičku, vana a sprcháč tak velkorysý, že bychom tam mohli tančit valčík. Dcera se zamilovala do vany. Do té doby se s ní setkala jen v hotelu nebo u babiček, a tak byla u vytržení, že si takovou pohodičku může dopřávat každý den. Tehdy ale měla den na levačku, byla plakavá, umíněná, trucovala a urážela se. Snažila jsem se, ale k večeru už jsem mlela z posledního a to poslední, na co jsem měla náladu, byla společná koupel. I tak jsem ale dceři dala šanci všechno napravit. Když se kolem sedmé řeč stočila k pravidelné hygieně, vrhla se mi nečekaně kolem ramen s tím, že se chce jít koupat. Nedala mi to a položila jsem jí obligátní otázku, jestli má ráda jen tu kratochvíli, ale čas se mnou. Trošku jsem se bála dětské upřímnosti, ale riskla jsem to. “Mami, co blázníš? Jseš přece moje nejlepší maminka. Kámojdy, ne?” Byla jsem někde hluboko v sobě šťastná, že jsem natrhla triko naší nové vaně. A chmury nahromaděné za celý den byly rázem pryč.  

Nejedlík  

Syn nás s jídlem hodně zlobí. Na mateřském mléce si pochutnal, ale tím spanilá jízda skončila. Jakmile ochutnal první příkrm v podobě mrkvové kaše, prskal na všechny strany a s každou další surovinou se jeho odpor stupňoval. Nechce slané, sladké, brambory, maso, rýži, omáčky, ovocné kapsičky, čerstvou zeleninu, vejce ani vývary. Je to marný boj. Ano, když má opravdový hlad, nají se a nasouká do sebe pár lžiček. Někdy se mi podaří přesvědčit ho k polévce tak, že mu dám místo lžíce bambusové brčko, ale je to chronický nejedlík. Řešila jsem to i s pediatričkou. Ta mi ale řekla, že to tak některé děti mají a časem to možná odezní. Je pro ně prý přirozené přijmout stravu, kdy samy cítí, že už je to akutní, ale dokud se nerozhodnou, nikdo s nimi nepohne. A přesně to je případ našeho chlapečka. Vím, že bych to měla pochopit a přijmout jako hotovou věc, ale každá maminka mi dá jistě za pravdu, že nemáte srdce neuvařit dítěti a vidět ho, jak všechno odmítá. Znova a znova jsem mu servírovala ty nejchutnější parády a postupně vše vyhazovala nebo dojídala. Měla jsem slzy v očích, ale nedalo mi to. A pak jednou, to bylo synovi tři a půl roku, jsem vařila moje milovaná skotská vejce ve strouhance ze škvarků a květák obalovaný ve směsi s kari. Na lince spousta nepořádku, ruce špinavé skoro až po lokty. Syn si přisunul do kuchyně židli a tiše mě pozoroval. Mlčela jsem. Z rána jsme za sebou měli nehezkou scénu. Sám si začal brát kousky květáku a obalovat je, stejně obratně balil vejce do mletého masa. Nechtěla jsem ho vyplašit. A pak, když jsem si nandala oběd a jeho se jen tak pro pořádek zeptala, co bude jíst, odpověděl, že to co já. Protočila jsem oči a nandala mu. Snědeno měl dřív než já. Zvedla jsem obočí a syn vypálil: “To chutná parádně, když jsme si to uvařili.” A tak vaříme, učíme se o jídle, co na tom, že pak půl hodiny utírám celou kuchyň. Syn jí. A s chutí. Nikdy by mě nenapadlo, že právě v tom bude problém.  

Místo zaslíbené  

Rádi cestujeme. A extra místo v našich srdcích mají hory. Příbuzní a kamarádi pro to ale nemají pochopení. Korzovat s golfkami na městské kolonádě je jejich styl. A často se v tom neshodneme. Nikdy jsme se ale nenechali zlákat a vždycky svůj život nasměrovali tak, jak nám bylo po chuti. A s dítětem se toho moc nezměnilo. Pořídili jsme si krosničku na záda a vyráželi do přírody několikrát do týdne. A pak, když byly dceři tři roky, jsme vyrazili do italských Alp. Bylo to náročné dobrodružství. Jeli jsme autem, trvalo to spoustu hodin, zažili jsme kolony, výměnu žárovek i počůrané trenky. Ale co, to přece k cestování patří. Všichni nad námi kroutili hlavou. Když jsme přijeli na místo, pršelo .. Ani jsme domů neposílali fotky a přestali být aktivní na sociálních sítích. Nemělo by to smysl. Nasadili jsme holinky, pláštěnky, nafasovali svačinu na celý den a vydali se do terénu. Vystoupali jsme až na vrchol a tam se neprostupné mraky rozevřely a vysvitlo sluníčko. Tráva zašustila a kolem se prohnal jemný vánek. Dcera pobíhala kolem nás a my - tváře ošlehané od větru a v botách vlhko - jsme nemohli být spokojenější. Točím, jak je dcera veselá. Najednou se vydala směrem k nám a křičí: “Mamí, tati, jsem tak šťastná, že jsme to dokázali. Úplně to tady miluju.” Nikomu jsme to nikdy neukázali, beztak bychom nakoupili jen komentáře, že jsme ji to pěkně naučili, ale my sami pro sebe víme, jak to dcera cítí. A to je pro nás to nejcennější na světě.  

autor: www.tehotenstvi.cz | Michaela Svobodová
kategorie: Děti

Diskuze k článku

Přidat komentář

Plain text

  • Nejsou povoleny HTML značky.
  • Web page addresses and email addresses turn into links automatically.
  • Řádky a odstavce se zalomí automaticky.
CAPTCHA